El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Neděle, 21.09.2014., 14. den: Rabé de las Calzadas - Castrojeriz, 28 km
Obavy z bezesné noci byly bohužel zcela na místě. V ložnici, ve které jsme spali byl nejen nesnesitelný hluk ale i příšerné teplo, na otevření okna však nemohlo být ani pomyšlení. K ránu jsem se o to na chvilku pokusil ale ostatní rozhodli, ať je raději horko (a smrad). Heavy metallový koncert trval až do šesté hodiny rannní a i pak si obecenstvo ještě žádalo přídavek. A sotvaže byl konečně konec, spustila ta malá kapela a pokračovala tam, kde večer skončila.
Nevyspalý, s třeštící hlavou jsem nakonec unikl na ulici, kde jsem na lavičce za kamionem dokončil oblékání a balení ruksaku. Mezitím ke mně přišla skupina mladíků s uchechtanou holkou, celá kumpanie byla opilá na mol. Náladu ale měli výtečnou a tak jsem neměl obavu, že by mě inzultovali. Snažil jsem se ale odtamtud vyklidit co možná nejrychleji - s Evou jsme se ještě večer domluvili, že dojdeme do Castrojerizu. Ušeljsem sotva několik desítek metrů, když jsem si naštěstí vzpomněl, že mé kalhoty, které od večera neuschly zůstaly viset na sušáku. Ty by mi bývaly chyběli mnohem víc než propiska, zátka k umyvadlu a vidlička s lžící, které jsem prozatím ztratil.
Za Rabé de las Calzadas prakticky začíná Meseta, zhruba 200 kilometrový, mírně kopcovitý úsek, vedoucí v nadmořské výšce 800 až 900 m. Je místy velmi jednotvárný, a prot mnohé poutníky mentálně deptající. Před první poutí jsem měl z Mesety určité obavy, nakonec to byl - alespoň pro mne - památnější úsek, než například poslední galicijské úseky před Santiagem. Z Rabé jsem vyrazil jsem za tmy a půl hodiny s nasazenou čelní lampou, šel rychlým tempem až do Hornillos del Camino. Bylo chladno, byl již vidět výpar dechu. V krámku v Hornillos jsem si koupil litr pomerančové šťávy a tabulku čokolády a šel dál. Jeětě předtím, než jsem došel na konec vesnice vysvitlo slunce a tak jsem si sedl na lavici před jedním domem a vydatně se nasnídal (sardinky, rajče, tavený sýr). Mezitím mě minulo několik poutníků. Skupině Švédů jsem se nejspíš jevil jako nějaký exot, protže mě požádali o svolení u té snídaně mě vyfotit. Posléze jsem je dohnal a poprosil, aby mi tu fotku poslali. Vysvětlil jsem jim, že by mě to potěšilo už i proto, že mám pokažený mobil. Slíbili to a já jim ještě řekl, že aspoň uvidím, nakolik jsou Švédové spolehliví. (Posléze se ukázalo, že slíbené slovo nedodrželi.)
Než jsem došel do Hontanasu, v pořadí druhé vesnici Mesety, všechny poutníky, kteří v Hornillosu prošli kolem mne jsem předehnal. U studny před Hontanas jsem si sedl, sundal boty i ponožky, pojídal čokoládu a užíval si sílícího tepla slunečních paprsků. Úsek z Hontanasu do Castrojeriz jsem prošel na jeden zátah, přesto jsem do třicetimístného albergu dorazil už jako pětadvacátý. Než jsem se u registrace dostal na řadu, už za mnou stáli čtyři další poutníci a tak bylo jasné, že pro Evu tu místo nebude. Z místních donativo zásob jsem si uvařil kávu s mlékem a k údivu několika spolubydlících jsem jsem se s hrnkem v ruce šel sprchovat. V té chvíli mi ale bylo fuk, co si kdo myslí, dvojitá slast horké sprchy i kávy byl nadmíru dobrý nápad. Pak jsem si dal i čaj a poté, co jsem měl i vypráno, jsem si z posledních domácích zásob uvařil polévku, vylepšenou česnekem a k tomu topinky.
Když jsem byl konečně dosyta najedený, vydal jsem se na menší prohlídku města, jehož souběžné uličky věnčí z jedné strany větší kopec a zdobí jej podobně, jako víceřadý náhrdelník krášlí poprsí ženy. Po několikadenní pauze se mi podařilo opět přimět mobil k focení naslepo. Za ty dny, co na displeji nic nevidím jsem si ro umění osvojil natolik, že na většině snímků to ani není poznat. Poté jsem se vydal naproti Evě. Setkal jsem se s ní na samém okraji města. Dorazila asi o dvě hodiny později než já. Byla značně vyčerpaná a to jí ještě čekalo hledání albergu. Po dvou neúspěšných pokusech jsme nakonec chytili poslední místo v albergu Cosa Nostra, na hlavní ulici proti kostelu. Nechal jsem pak Evu nechal samotnou , aby měla taky čas vykonat včechny ty povinné denní úkony, čekající poutníka na konci každé etapy. Já jsem si mezitím sedl do blízké hospody na "Jarra de cerveza hellada", což není nic jiného než pivo, načepované do půllitru předtím hezky vychlazeného v mrazáku. Je to tady hezkým zvykem, který zajišťuje, že pivo i v tom největším horku zůstane určitý čas příjemné chladné.
Později, kolem půl šesté dorazil i István. Tou dobou už volné místo ale nikde nebylo. Později jsem se od něho dověděl, že se nakonec ubytoval v soukromém domě a pochodil velmi dobře jak co se noclehu, tak i stravy týče. Jak to ten člověk, který kromě maďarštiny nemluví žádnou řečí dělá, to je záhada. S Evou jsme se ještě u nás v municipalu navečeřeli. Ke konci večeře se strhla bouřka. Nevím jak se chudinka nakonec dostala zpět do svého albergu, který byl od mého vzdálen minimálně 500 metrů.